Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou mladí, jsou neklidní a nebojí se to vykřičet do světa. Německá hc scéna nám neustále demonstruje svojí sílu i schopnost generovat nové a nové talenty, až se s nadsázkou dá říci, že to prostě jeden nestíhá vše absorbovat. V případě THE TIDAL SLEEP by to však byla dost škoda, neboť tato pětice se za velmi krátkou dobu své existence už zvládla vyprofilovat ve velice agilní a tvořivé těleso.
Originalitou vás však nikdo ohromit nehodlá. Spíše se těšme na energickou porci osvědčených hmatů a chvatů z bojového umění, které se dá pojmenovat jako emotivní hardcore. Sázka na emoce je poznávacím znamením německých už od jejich úplných počátků a zároveň něčím, na čem hodlají neochvějně stavět i nadále.
K tomuto pocitu vám skupina napomůže hned pěkně od začátku. Úvodní „Old Youth“ je náletem agresivního predátora, z jehož drápů trčí klubka pocitů a nálad. Nic se příliš nekomplikuje, nehledají se nové cestičky, až by se mohlo zdát, že se na nás valí další šedá rutina. Avšak není tomu tak, THE TIDAL SLEEP do své muziky dávají ono pověstné srdíčko a byl by v tom čert, aby se nedostavila i pořádná porce štěstíčka. Za to můžeme považovat pěkně odsýpající skladby, které vás (navzdory anebo právě díky?) důslednému důrazu na žánrové hodnoty chytí hned od začátku.
Nesmírně silná dvojice „Thrive And Wither“ a „Angst“ se perfektně doplňuje a definitivně vtahuje do nahrávky. Ta prvně zmiňovaná je přímočarou, rychlou jízdou, ve které však i tak vzniká dostatek prostoru pro pestré hrátky s barvou hlasu, což je dalším typickým prvkem jak skupiny, tak, dá se říci, že i žánru. Tento výpad směrem vpřed pak vytváří dokonalou souhru s následující „Angst“, jež je trefou přesně do pomyslného středu. Pozvolný rozjezd, tklivé kytary v „refrénu“ a masivní vyvrcholení. Žánr ve své krystalické podobě.
Skupina ve své nekomplikovanosti dokáže pracovat až s obdivuhodnou škálou nálad. Celou nahrávkou se táhne jednoduchý kytarový motiv, jež se s pravidelností a v různých obměnách vynořuje a zase mizí, včetně velkého finále v „Lined Skin, Rotten Hull“. Je však skutečně až překvapivé, s jakou jistotou se ze strany Němců počítá s vaší participací na této hře s velmi jednoduchými pravidly. Sebevědomí je však podepřeno neochvějnou vírou ve vlastní výtvor a jeho sdělení, což je v tomto případě poměrně opodstatněná záležitost. THE TIDAL SLEEP totiž do svého žánru i navzdory předchozím slovům přinášejí svěží a troufám si říci, že i neokoukaný pohled plný elánu a energie.
THE TIDAL SLEEP totiž do svého žánru i navzdory nepříliš veliké originalitě přinášejí svěží a troufám si říci, že i neokoukaný pohled plný elánu a energie.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.